| Poloha: Východní část Krušných hor zahrnující převážně jejich svahy, přibližně od Jirkova po Tisou (okr. Chomutov, Most, Teplice, Ústí nad Labem).
Ekotop: Geologie: Plochá hornatina s výškovou členitostí 200-600 m budovaná převážně z hornin krušnohorského krystalinika (rulové jádro obklopené obalem svorové a filitové série), do nichž pronikly variské hlubinné vyvřeliny. Izolovaně se zachovaly denudační zbytky třetihorních lávových příkrovů. Geologická historie Krušných hor začíná v předprvohorním období, kdy se patrně vytvořily nejstarší usazeniny a vyvřeliny, později změněné vlivem tlaků a tepla v hloubce zemské kůry na tzv. šedé a červené ruly. Lokalita částečně zasahuje do poloh miocénních sedimentů Severočeské pánve. Geomorfologie: Geomorfologický vývoj celé soustavy byl silně ovlivněn až třetihorní zlomovou tektonikou, která způsobila silné poklesy na jihovýchodní straně pohoří a vznik jezerních depresí, jako např. Komořanské jezero na Mostecku. Pohyb na zlomových liniích, které se několikrát opakovaly, usnadnily také práci povrchové vodě a přispěly tak ke vzniku hlubokých příčných údolí v Krušných horách a mocných kamenitých sutí a jiných zvětralin na horských svazích. Lokalita je součástí Krušnohorské hornatiny, částečně však přesahuje do pánevní oblasti Podkrušnohorské podsoustavy. Reliéf: Jednostranně ukloněné kerné pohoří s rozsáhlými zbytky zarovnaných povrchů ve vrcholové části. Příkrý jihovýchodní zlomový svah je ve východní polovině souvislý a jednostupňový cca 500 až 600 m vysoký, silně rozčleněný koryty svahových potoků. Pedologie: Převládajícími půdními typy jsou podzoly kambické a kambizemě dystrické. Krajinná charakteristika: Převážně lesnaté jednostranně ukloněné svahy Krušných hor jsou protkané četnými údolími malých horských toků. Území zahrnuje částečně náhorní parovinu i úpatí pohoří. Oblast není zemědělsky intenzivně využívána, v malé míře se uplatňuje pouze pastva dobytka. Osídlení je řídké. Krajinný ráz je v současnosti ovlivněn větrnými elektrárnami.
Biota: Rozsáhlý komplex typické lesní i nelesní vegetace východní části svahů Krušných hor. Charakter přirozené lesní vegetace je determinován především nadmořskou výškou, geologickým podložím, a tím i charakterem půd, hydrologickými a klimatickými poměry. Na živinami relativně bohatých a hlubších půdách pod úpatím krušných hor rostou dubohabřiny (L3.1) sv. Carpinion. Společenstva dubohabřin nejsou v rámci lokality příliš reprezentativní a zachovalá. Ve stromovém patře těchto porostů převládá dub zimní (Quercus petraea), habr obecný (Carpinus betulus) bývá pouze přimíšen. Hojně se uplatňují geograficky nepůvodní dřeviny, např. jírovec maďal (Aesculus hippocastanum), modřín opadavý (Larix decidua), smrk ztepilý (Picea abies). Podél silnic byl hojně vysazován javor klen (Acer pseudoplatanus). Bylinný podrost je díky převládajícím kyselým břidlicím v podloží relativně chudý (většinou bez uváděných diagnostických druhů), ale se zřetelnými projevy eutrofizace (expanze ostružiníků a nitrofilních plevelů). Podíl dubohabřin není v rámci lokality příliš významný (cca 4%). Výrazně rozsáhlejší lesní vegetační jednotkou jsou květnaté bučiny (L5.1) asociace Violo reichenbachianae-Fagetum, která je pro oblast Krušných hor typická. Tento typ květnatých bučin se skládá hlavně ze stromového a bylinného patra. Keřové patro je zpravidla řídké, tvořené většinou pouze zmlazujícími dřevinami stromového patra, občas se v keřovém patře vyskytuje bez hroznatý (Sambucus racemosa). Ve stromovém patře převládá buk lesní (Fagus sylvatica), přimíšen bývá javor klen (Acer pseudoplatanus), smrk ztepilý (Picea abies), někdy i jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a jilm drsný (Ulmus glabra). Pokryvnost bylinného patra kolísá od cca 20 do 80%. V bylinném podrostu se velmi často vyskytuje ječmenka evropská (Hordelymus europaeus), mařinka vonná (Galium odoratum), pitulník žlutý (Galeobdolon luteum), netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora), starček Fuksův (Senecio fuchsii), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), violka lesní (Viola reichenbachiana), věsenka nachová (Prenanthes purpurea), mlečka zední (Mycelis muralis). Violkové bučiny porůstají svahové polohy Krušných hor, většinou se jedná o spodní partie svahů. Dalším typem květnatých bučin ve Východním Krušnohoří jsou bučiny s kyčelnicí devítilistou (as. Dentario enneaphylli-Fagetum). Toto společenstvo je rozšířeno v oblasti Telnického údolí a vyznačuje se zastoupením obou druhů kyčelnic - k. devítilisté a cibulkonosné (Dentaria enneaphyllos, D. bulbifera). Vzácným typem květnatých bučin v oblasti jsou bučiny asociace Festuco altissimae-Fagetum. Tato asociace se v rámci lokality vyskytuje pouze ostrůvkovitě. Společenstvo se vyznačuje dominancí kostřavy lesní (Festuca altissima). Květnaté bučiny zaujímají cca 15% území lokality. Plošně nejrozsáhlejší lesní jednotkou v rámci lokality jsou acidofilní bučiny (L5.4) hlavně asociace Luzulo-Fagetum. Společenstvo se vyznačuje velice jednoduchou vertikální strukturou. Je tvořena stromovým patrem a patrem bylinným. Keřový podrost je velmi řídký a většinou jej tvoří pouze zmlazující buk. Bylinné patro nebývá velice často vůbec vyvinuto, nebo je velice řídké. Přítomné dominanty se často prostorově střídají. V bylinném patře zpravidla nalézáme metličku křivolakou (Avenella flexuosa), biku bělavou (Luzula luzuloides), brusnici borůvku (Vaccinium myrtillus), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), třtinu rákosovitou (Calamagrostis arundinacea). Výskyt dalších druhů acidofilních bučin (např. as. Calamagrostio villosae-Fagetum) je zanedbatelný. Acidofilní bučiny zaujímají cca 36% území lokality. Lužní lesy (L2.2) sv. Alnion incanae rostou v okolí horských toků nebo v okolí svahových pramenišť. Reliéf krušnohorských údolí (potoky tvoří zpravidla velmi ostře se zařezávající údolí) je příčinou toho, že lužní lesy většinou rostou pouze ve velmi úzkých liniích v bezprostřední blízkosti toku. Stromové patro tvoří výhradně olše lepkavá (Alnus glutinosa) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), méně je zastoupen i smrk ztepilý (Picea abies) a javor klen (Acer pseudoplatanus). Keřové patro bývá často velmi husté a mimo dřeviny stromového patra se v něm významně uplatňuje i bez černý (Sambucus nigra). Bylinný podrost nebývá tolik pestrý, jako je tomu v nížinných lužních lesích. Zjara dominuje zejména sasanka hajní (Anemone nemorosa), orsej jarní (Ficaria verna), devětsil lékařský (Petasites hybridus), blatouch bahenní (Caltha palustris), hojně se vyskytuje plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), křivatec žlutý (Gagea lutea), mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria) aj. Lužní porosty v okolí pramenišť mají zpravidla kruhový nebo ve směru svahu mírně protažený půdorys. Stromové patro tvoří výhradně olše lepkavá (Alnus glutinosa), často je však přítomna i olše šedá (Alnus incana). Porosty mají velmi jednoduchou vertikální strukturu, olše dosahují přibližně stejné výšky, keřové patro nebývá vytvořeno. V bylinném podrostu se významně uplatňují druhy lesních pramenišť. Např.: řeřišnice hořká (Cardamine amara), ostřice řídkoklasá (Carex remota), přeslička lesní (Equisetum sylvaticum) a další. Lužní lesy zaujímají cca 2% plochy území. Acidofilní doubravy se vyskytují v rámci území pouze na svazích mezi Dubím a přibližně obcí Střelná. Jedná se o poměrně zachovalá a reprezentativní společenstva bikových doubrav (L7.1) as. Luzulo albidae-Quercetum petraeae. Ve stromovém patře dominuje dub zimní (Quercus petraea), méně bývá zastoupena bříza bělokorá (Betula pendula) a další dřeviny. Keřové patro je pouze slabě vyvinuto a tvoří jej většinou dřeviny stromového patra. Fyziognomii bylinného patra určují acidofilní a mezofilní lesní druhy metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), bika bělavá (Luzula luzuloides), brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus), lipnice hajní (Poa nemoralis). Z acidofilních doubrav se vzácně a ostrůvkovitě vyskytují i mokré bezkolencové doubravy (L7.2) as. Molinio arundinaceae-Quercetum s dominantním bezkolencem rákosovitým (Molinia arundinacea) v bylinném patře. Pokryvnost acidofilních doubrav dosahuje v rámci lokality cca 1,2%. Významnější složkou přirozené lesní vegetace Východního Krušnohoří jsou také podmáčené až rašelinné smrčiny (L9.2) sv. Piceion excelsae. Tato společenstva nalézáme především v části území zahrnující náhorní plošinu Krušných hor. Jedná se o zamokřená stanoviště v okolí rašelinišť a pramenišť nebo v terénních sníženinách. Ve stromovém patře těchto porostů dominuje smrk ztepilý (Picea abies), hojně bývá přimíšen jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), vzácněji i bříza pýřitá (Betula pubescens). Stromové patro rašelinných smrčin bývá většinou velmi nízké a mezernaté, často dosahuje pouze horní hranice patra keřového. Podmáčené smrčiny jsou ve stromovém patře zpravidla zapojenější a vyšší. Keřové patro je tvořeno dřevinami stromového patra. Fyziognomii bylinného patra podmáčených smrčin udává přeslička lesní (Equisetum sylvaticum), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium) a jiné druhy horských smrčin nebo rašelinišť. Druhově bohaté a značně pokryvné je mechové patro s výskytem rašeliníků a jiných druhů. Bylinný podrost rašelinných smrčin se vyznačuje výraznou pokryvností rašelinných druhů, např. suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), klikva bahenní (Oxycoccus palustris), vlochyně bahenní (Vaccinium uliginosum), šicha černá (Empetrum nigrum). Smrčiny byly v minulosti postiženy katastrofickou imisní situací. Část porostů přirozených podmáčených a rašelinných smrčin byla po předchozím odvodnění stanovišť nahrazena odolnějšími druhy jehličnanů nebo přípravných listnatých dřevin. Rozloha přirozených smrčin dosahuje cca 1,5% území. Ostatních typy přirozených lesů se ve Východním Krušnohoří vyskytují pouze marginálně, významně se však uplatňují monokultury alochtonních druhů dřevin, především smrk ztepilý (Picea abies), modřín opadavý (Larix decidua), smrk pichlavý (Picea pungens), borovice kleč (Pinus mugo), bříza (Betula sp.), olše (Alnus sp.). Porosty geograficky nepůvodních druhů dřevin dosahují asi 18% rozlohy území. Významnou složkou bioty Východního Krušnohoří je také kulturní bezlesí reprezentované zejména vegetací horských resp. podhorských luk, pastvin a vřesovišť. Ochranářsky významné jsou např. trojštětové louky (T1.2) svazu Polygono-Trisetion zejména pak společenstvo s výskytem koprníku štětinolistého (Meum athamanticum) – asociace Meo athamantici-Cirsietum heterophylli. Tyto tzv. "koprníkové louky" se omezují pouze na Krušné hory, Jizerské hory a část Doupovských hor. Některé luční lokality s tímto společenstvem jsou dosud velmi dobře zachovalé a reprezentativní (např. Cvičná louka a Buben u Telnice). Část porostů však podléhá degradaci, a to buď absencí tradiční péče, nebo naopak intenzifikačními pokusy (dosev jetelovin a kulturních trav). Dominantu tohoto společenstva vždy tvoří koprník štětinolistý (Meum athamanticum) společně s psinečkem obecným (Agrostis capillaris), kostřavou červenou (Festuca rubra), případně i kakostem lesním (Geranium sylvaticum). Místně hojně se v těchto společenstvech vyskytují některé vzácné druhy, např. hvozdík lesní (Dianthus sylvaticus), prha Arnika (Arnica montana), zvonečník hlavatý (Phyteuma orbiculare), lilie zlatohlavá (Lilium bulbiferum). Významné zastoupení mají také společenstva smilkových trávníků (T2.3) sv. Violion caninae. Jedná se většinou o víceméně rozvolněné trávníky na narušovaných svazích ovlivněných půdní erozí či periodickým vysýcháním. V porostech dominuje smilka tuhá (Nardus stricta), hojně bývají zastoupeny např. psineček obecný (Agrostis capillaris), kostřava červená (Festuca rubra), zvonek okrouhlolistý (Campanula rotundifolia), mochna nátržník (Potentilla erecta), svízel hercynský (Galium saxatile), bedrník obecný (Pimpinella saxifraga). Pomístně je biotop stanovištěm některých vzácných rostlin, např. vítod ostrokřídlý (Polygala multicaulis), prha arnika (Arnica montana). Na ochuzených pastvinách s vystupujícím podložím, na okrajích cest, na haldách odtěžené hlušiny, na agrárních snosech i na svazích narušovaných sjezdováním jsou častá vřesoviště (T8.2). Dominantou porostů je vřes obecný (Calluna vulgaris) společně s borůvkou (Vaccinium myrtillus) nebo brusinkou (Vaccinium vitis-idaea). Hojné jsou acidofilní lesní druhy (např. Avenella flexuosa) a druhy horských pastvin: smilka tuhá (Nardus stricta), mochna nátržník (Potentilla erecta), metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), psineček obecný (Agrostis capillaris) aj. Často se vyskytuje prha arnika (Arnica montana) a plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum). Hojně je rozšířena také vegetace vlhkých a podmáčených luk (sv. Calthion palustris). Vlhké louky s dominancí pcháčů (T1.5) podsvazu Calthenion palustris rostou na podmáčených glejových půdách v údolích potoků a v okolí lučních pramenišť. V porostech dominují trávy: psineček psí (Agrostis canina), ostřice (Carex sp.), kostřava červená (Festuca rubra), sitina rozkladitá (Juncus effusus), lipnice luční (Poa pratensis), medyněk vlnatý (Holcus lanatus), skřipina lesní (Scirpus sylvaticus), aj. a širokolisté byliny: děhel lesní (Angelica sylvestris), rdesno hadí kořen (Bistorta major), pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum), pcháč bahenní (Cirsium palustre), pcháč potoční (C. rivulare), škarda bahenní (Crepis paludosa) a pod., přítomné bývají také druhy okolních suších luk mochna nátržník (Potentilla erecta), koprník štětinolistý (Meum athamanticum), tomka vonná (Anthoxanthum odoratum), škarda měkká čertkusolistá (Crepis mollis subsp. hieracioides). Místně se v těchto společenstvech vyskytují vstavače (Dactylorhiza majalis) a další vzácné druhy rostlin: upolín nejvyšší (Trollius altissimus), kosatec sibiřský (Iris sibirica). Část porostů vlhkých a podmáčených luk je ponechána ladem. Na těchto stanovištích se vyvíjí vysokobylinná vegetace (T1.6, podsvaz Filipendulenion) s dominancí tužebníku jilmového (Filipendula ulmaria), kakostu bahenního (Geranium palustre) a vrbiny obecné (Lysimachia vulgaris). Ve společenstvech zůstává zachována přítomnost druhů vlhkých pcháčových luk. Pokročilejším sukcesním stádiem těchto vlhkých stanovišť jsou mokřadní vrbiny (K1) s dominancí vrby jívy (Salix caprea), vrby ušaté (Salix aurita) a vrby popelavé (S. cinerea). V bylinném patře těchto porostů se hojně uplatňují druhy mokřadů (hlavně rákosin) a rašelinišť. Poměrně rozšířené jsou ve Východním Krušnohoří mezofilní louky (T1.1) svazu Arrhenatherion elatioris. Jedná se však o porosty nepříliš reprezentativní, často inklinující k jiným fytocenózám, jedná se např. o porosty s dominancí psinečku obecného (Agrostis capillaris), tomky vonné (Anthoxanthum odoratum), kostřavy červené (Festuca rubra), trojštětu žlutavého (Trisetum flavescens) fyziognomicky připomínající spíše biotop horských trojštětových luk. Maloplošně a ostrůvkovitě se ve Východním Krušnohoří vyskytují biotopy vodních ploch, rašelinišť a dalších mokřadů. Jsou to např. biotopy lučních a lesních pramenišť, biotopy mechových slatinišť a přechodových rašelinišť, biotopy vodních ploch s makrofytní vegetací a litorálními porosty (rákosiny, ostřicové porosty), vegetace břehů potoků a děvětsilových lemů. Ze vzácných rostlinných druhů v lokalitě roste např.: upolín nejvyšší (Trollius altissimus), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), vrba plazivá (Salix repens), kosatec sibiřský (Iris sibirica), koprník štětinolistý (Meum athamanticum), prha arnika (Arnica montana), kociánek dvojdomý (Antennaria dioica), bříza pýřitá (Betula pubescens), mlečivec alpský (Cicerbita alpina), kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), lilie cibulkonosná (Lilium bulbiferum), hvozdík lesní (Dianthus sylvaticus), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), medvědice lékařská (Arctostaphylos uva-ursi), árón plamatý (Arum maculatum), okrotice bílá (Cephalanthera damasonium), okrotice dlouholistá (Cephalanthera longifolia), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), kruštík širolistý (Epipactis helleborine, lilie zlatohlavá (Lilium martagon), jeřáb muk (Sorbus torminalis), plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum), tučnice obecná (Pinguicula vulgaris), všivec lesní (Pedicularis sylvatica), vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata), vítod ostrokřídlý (Polygala multicaulis), starček potoční (Senecio rivularis) aj. Z živočišného hlediska je významný výskyt vzácných druhů ptáků: tetřívek obecný, křepelka polní, bekasina otavní, krkavec velký, chřástal polní, holub hřivnáč, čáp černý, moták pilich, ťuhýk obecný; dále z plazů: zmije obecná, ještěrka živorodá, slepýš obecný; některých druhů obojživelníků (skokani, čolci, ropuchy) a bezobratlých (modrásek bahenní, modrásek tečkovaný, kovařík Limoniscus violaceus). |